Na Svaté Hoře, můj milý Bože, nebyl jsem zvoníkem ani kostelníkem, jenom studentíkem, mladičkým básníkem s dlouhými pačesy.
Z dálky tam chodila přes hory, přes lesy procesí. Chodila zblízka a chodila z dáli. Korouhve vlály,
venkovské muziky na cestu hrály. Hezounká děvčátka na poutě chodila, nejedna panenka stepilá, spanilá mladému básníku tuze se líbila.
K Panence Marii v pláštíku ze zlata chodila paňmáma, chodil i pantáta. Chodila děvčátka modlit se růženec, pokání udělat ztracený za věnec.
A místo růží když v lásce máš hloží, srdéčko z vosku dej Matičce Boží, zbožně je obětuj Přesvaté Panně, jistě se slituje, usměje na ně.
Procesí chodila zblízka i z dáli, korouhve vlály. Marie sošku nosily panny, ženy a vdovy zas světice Anny.
Vysoké soprány zpívaly písničku, chválily, slavily Kristovu matičku tisíckrát, z plných plic. Z ambitů kněz jim vyšel vstříc.
V komžičkách červených, kvadrátky na hlavě kluci ministranti jsou při té parádě. Poutníkům v ústrety – zvyk je to prastarý –
tympany vířily, vřískaly fanfáry. A potom ústy řeholníka matička boží mluví na poutníka, věřící věrné upřímně vítá,
utěšit slibuje soužení skrytá. Ženy a děvčata hlasitě plakaly, mužům pak slzy jak hráchy padaly zvolna po drsné tváři.
Pak se šlo do chrámu, ku oltáři. Celičký stříbrný! Z výklenku září pláštíček zlatem krumplovaný Marie Panny.
Setmělým chrámem kadidlo voní, hlava se v úctě Tajemství kloní, varhany duní a celý chrám zpívá: Budiž k nám, budiž k nám milostivá,
Panenko Maria, oroduj za nás, Královno Nebeská, Maria, zdrávas! Zamyšlen mnohokrát poeta stál tu, naslouchal triu těch chlapeckých altů,
hleděl, jak zbožný dav v prsa se bije, za zvuků táhlé té melodie, kterak všem do srdcí útěchu lije s Ježíškem na ruce Marie Panna
s oltáře stříbrného, Arnoštem z Pardubic vyřezaná ze dřeva hruškového. Nenaděješ se ani, je konec požehnání.
Když všichni políbili lem roucha Svaté Paní, zamíří do krámků dcerušky, maminky, nakoupit obrázky, růžence, prstýnky, z vosku podobenství všeho, co kde bolí,
bys byl zdráv, nezemřel o žebrácké holi. Student se po očku na děvčátka díval, v duchu si písničky o lásce zpíval, písničky přesladké mladého snění,
nad něž už na světě krásnějších není. Pomalu vše tichlo, krámky zavírali, dívčí smích zanikal, zněl už jenom z dáli. Tichý večer padal, básník zřel za šera
sedmero věží zmlklého kláštera, dlouho se pak díval k brdských lesů moři, kterak rudý západ nad Třemošnou hoří, kterak od Plešivce, Toku ke Třemšínu
z lesů vystupují černá stáda stínů, kterak v temnu plavou chlumy za Vltavou. Když pak uzřel svítit hvězdu Venušinu, zvolna kráčel k městu se skloněnou hlavou
lípovou alejí, kol havířských domků, které usínaly tiše na dne sklonku. Ještě do tmy vytrysk’ dívčí smích, ještě zazvonil a potom ztich’.
Celičkou pak noc mu do snů blažených dívčí úsměv zářil, dívčí zvonil smích. – Na Svaté Hoře nechtěl bych, Bože, býti kostelníkem, ba ani zvoníkem,
zas jen studentíkem, mladičkým básníkem s dlouhými pačesy, na krásná děvčátka úsměvná, přesladká, chtěl bych se zas dívat, v noci o nich snívat,
když přijdou přes hory, přes lesy procesí.
Cookies on Poetry Cove