To ptáci zpívali a slunce hřálo.
Svět jeho září byl jak opilý.
A tenkrát mnoho ve mně umíralo.
A tenkrát my se spolu loučili.
Ne. Nelze věřit. To přec konec není!
A mozek třeští, nechce pochopit,
a svaly trhá hrozné pokušení
to hloupé drama v krvi utopit.
A rázem se ti setmí v očích, v hlavě
a náhle v prsou něco vzlykne ti,
a jen bys plakal, plakal usedavě
a padl k nohám tomu dítěti...
Však ústa mlčí. Stažené máš brvy
a slovo ne a nechce se rtů jít.
A kdybys měl se zalknout vlastní krví,
je pozdě už a nutno mužem být.
Stisk ruky. Poklona. – A slunce hřálo.
– Hm, života běh člověk nezmění.
Tož papirosu. – A tam umíralo
kus tvého mládí v prachu dláždění.