A přece jen je marno chtít se bránit
a marno stiskat úzkostlivě víčka
a pěsti svírat a zatínat zuby –
už stahuje se kolem hrdla klička.
Dny ještě projdou. Pozorujem líně
lhostejné nebe nad námi se klenout.
Ale ty noci! Noci osamělé!
Zoufalé noci! Nelze zapomenout.
Dost narval jsem se se svou vlastní duší,
padělkem hnusným čisté víno kazil,
jím zpíjel se a cynickým svým šklebem
dost dlouho už jsem vlastní kosti mrazil.
Já přece jenom příliš žhavě líbal
tvé sivé oči, temný vlas a čelo,
v tvém náručí se příliš často svíjel
a příliš krve přelil ve Tvé tělo...
Teď rozhodnuto. Přímo do záhuby!
Na záchranu svou prstem nehnu ani.
Za tebou půjdu, fatalista smutný,
vždyť silné jako smrt je milování.
Zapadly hvězdy. Jen tvé oči svítí
příšerně v moji sešeřelou dráhu.
Za tebou půjdu, abych zbrocen krví
na zemi klesl mrtev k tvému prahu.