Ty drobná bytosti s tím velkým bílým čelem,
teď v poduškách svých vonných klidně spíš...
Já ublížil ti nejvíc v světě celém
a vím: ty přece, přece odpustíš.
Oh, ty to víš... Já mnohou bouři prožil
a hřešil, že až hořko vzpomínat.
Teď už bych rád svou hlavu v klín ti složil
a tiše bych se chtěl ti zpovídat...
a říci ti, jak často jsem se ploužil
jak raněný, jenž ztratil v bitvě štít,
a vysílen jak častokrát jsem toužil
tvé dobré ruce slzou pokropit...
a říci ti, co smutných poblouzení
jak bludiček mi v duši vzplanulo,
a čekat pak, až slovo odpuštění
s tvých sladkých rtů by v duši skanulo...
Tak tiše čekat, čelo nakloněné
a hlavu skrytou ve tvůj měkký klín,
bys neviděla oči zamlžené
lítostí hořkou ze spáchaných vin...
Hleď, v úzkostech já znám se ke svým vinám,
v tvé ruce kladu bludný život svůj...
Po prvé v žití k prosbě ruce spínám:
Můj smutek a mou bídu ulituj...