Var krve zpěněné dnes ke dnu tiše uleh’,
jen hlava bolí. Myšlenek v ní roj
jak v parném dnu kdy včely bzučí v úlech
a v srdci děs a v duši nepokoj.
Nám fantóm slávy ohlodaly myši,
po pyšných palmách zbyly pahýly.
V náš prázdný pokoj mrazivý chlad čiší,
stesk zoufalý, když den se nachýlí.
Včera jsi hýřil. Sebe sama šálil
a lživá slova šeptal v ouška žen
a líbals je a dech tvůj vášní pálil...
Dnes sedíš sám a chud a přemožen,
horečná hlava do dlaní tě pálí,
ty stěží dusíš v prsou vzlyk a sten,
nemužné slzy z očí se ti valí...
Ecco uomo! Ejhle, cabotin!