Teprve srpen. Vichřice
ledová větvemi svistí.
Dívám se v teskných vzpomínkách,
se stromů jak rve listí.
Tak se kdys díval Neruda,
jak předčasně listí padá.
Věchýtkem chvěl se, vzpomínal
mrtvého kamaráda.
Skoro až mrtvému záviděl
odchod tak v spěchu a v záři.
Byla to lítost? Byl to děs
z blížícího se stáří?
Dívám se oknem do mlhy,
do Anenského dolu.
Můj Bože, jak bych stárnul rád,
kdybychom stárnuli spolu!