Rač parabolu starou dovoliti.
Tak bývá to už s nadějemi všemi:
dřív zpívá pták a voní luční kvítí –
pak žluté listí padá tiše k zemi,
a celý obzor v těžkých mlhách splývá
a duše po všem, co kdys měla ráda,
si melodii touhy teskně zpívá,
a svadlé listí padá, tiše padá...
A já to vím, co všecko pohřbila jsi.
Já ve tvém zraku naučil se čísti.
Já pochopil. Tvé první šedé vlasy –
stříbrný reflex spadalého listí.
Bůh ví, kde vzal se ten můj zápal čistý
– hm, lidské stopy často v písku mizí –:
Chtěl bych být sluncem, a ty svadlé listy
v tvé duši změnit v samé zlato ryzí!