MUMLAVA

Mumlava, jindy hravá, dovádivá, jež po balvanech klouzajíc si zpívá, s hor letí dnes a v divém šílení se dolů valí,

jak přes balvany, kořání a skály by štval ji běs. V úžasu němém nasloucháš vln jeku. Včera tak mírná, dnes ve strašném vzteku,

vln zpěněných tu na žulovém loži svém se svíjí a syčí zlobně jako tisíc zmijí rozdrážděných.

Slyš, po balvanech duní to a hučí, a ječí, vyje, pláče, řve a skučí jak divá bouř, jak bijíc o skálu se tříští, pění,

ve vírech klokotá, ve mhu se mění a vlhký kouř. Ta řeka, která včera zlátla medem, na kamení se leskla stříbrošedém

tak jako rtuť, teď ztmavla v záhnědu a v jejím varu běl hraje opály a do jantaru nabíhá, v žluť.

Hle, již se trhá mlhy závoj šerý! Ty vypláčeš své vzdory do Jizery a rozmar zlý a najdeš zase panenskou svou něhu,

jež s kapradím a metlicemi v břehu se pomazlí. A hukot, řev a zlověstné to hřmění v šumivou píseň bublavou se změní,

když vítr ztich, zas modro nebes budeš obrážeti, zas bezpečně se budou brouzdat děti ve vlnách tvých.

Panenská řeko ze všech nejkrásnější, zrádná i ladná, ze všech nejbystřejší, ocel a rtuť, za vášeň svoji, která trhá břehy,

za klidnou píseň zádumčivé něhy mi zdráva buď! V tvém vodopádu, jenž se divě řítí, v zlatistých vlnkách, jež se v slunci třpytí,

i v záři hvězd, v té písni, kterou zpíváš lesním tiším, života píseň přeslavnou já slyším, jenž věčný jest.