Bylo jí patnáct let a zářné oči měla,
v nichž zrcadlil se celý boží svět,
a vzdorných vlasů chumle kol bílého čela
a jméno její – Mariette.
Já cizinec a Malgache dokonalý
slov francouzských jsem uměl sotva pět.
My verbum aimer spolu časovali,
s mou malou, smavou Mariette.
Když přednáška ji trochu unavila,
na prsa má jí sklesla hlava zpět
a v milenku se divem proměnila
můj profesor, má Mariette.
A divoce jak líbat jsem ji uměl,
park Lucemburský moh’ by vyprávět...
Ve stínu platanů, kam Boul’ Mich’ z dálky šuměl...
Viď, že jsem uměl, Mariette?
Fontána Médicis nás jednou upoutala.
Dva nazí milenci. „Pas chic, ça, plutôt bête!“
A očka zakryla a studem zčervenala
má cudná, bílá Mariette.
Já býval bohém vlasatý a chudý,
a k restaurantům chodil vůni večeřet.
Leč potom za dessert já líbal ret tvůj rudý,
má černobrvá Mariette!
Za dva sous tabák v pipku svoji krátkou –
leč sám pan president mi mohl závidět,
když kolem Senátu jsem pyšně ved’ svou sladkou
a rozpustilou Mariette!
Teď hoši časují a pedant dokonalý
v katalog píšu: Dvě, tři, čtyři, pět...
Oh, když my spolu aimer časovali,
má malá, sladká Mariette!