Na moře azuru jak modrý leží sen,
pod slunce polibky se koupe v zářném jase.
Na moře azuru jak modrý leží sen
ten ostrov tragický v své bukolické kráse.
Toť věčná ekloga, již Virgil miloval:
ovečky bělostné a černé, chundelaté,
zetmělé cypřiše ze šedých rostou skal,
na moři reflexy jsou stříbrné a zlaté,
a řek bys, že bůh Pan se musí objevit,
na syrinx zapískat pastýřskou melodii.
To moře šplouchání, to smích je Nereid!
Zde přece Faunové a Oready žijí!
Zde v nocích měsíčných přec nymfy tančívají,
zde v záři luny zřít jich ladné linie
se míhat po trávě a v olivovém háji
a mizet se smíchem, kde houstnou pinie.
Však Pan se neozve ni faunů bujný křik,
smích Dryad, Oread zaražen zaniká,
a moře šplouchání zní jako tichý vzlyk:
Ty břehy viděly umírat básníka!