Jdi,
s cesty mi jdi
a oči zavři,
ať zpět mne nevolají...
Já přestal hračkou být
a bibelotem, jenž krášlil salon tvůj,
a papirosou, již jsi kouřila
a jíž si hrály nervosní tvé prsty,
a děckem churavým,
jež do klína ti kladlo
svou hlavu blouznivou a steskem plakávalo...
Jdi, jdi
a hleď už nepřijít mi v cestu!
Já mohl bych se přece zapomenout,
na dobré vychování zapomenout
a zapomenout na galantnost k dámě,
vrhnout se na tě,
srazit tebe na zem,
jak kočku tě udávit,
uškrtit, ubít,
a v šílené radosti, v běsnění zmaru
nad tebou tančit tarantellu divou...
Pak... možná že bych klek’ a nad tvým tělem plakal,
a plakal hořce pro tvé mrtvé oči,
pro vonné tělo tvé a zlaté tvoje srdce,
jež svoje jméno slýchával jsem zpívat,
pro naše dítě nikdy nezrozené,
pro naše slzy, pro ztracenou něhu...