FRAGMENT.

– a vešel v pustou svoji garçonnièru, svlék’ rukavice, klobouk hodil na zem, skles’ na divan a v matném pološeru ten celý večer oživl mu rázem.

To bylo něco jako štěstí chvíle, to bylo něco jako záblesk jitra... Tak mlčky líbat její čelo bílé a nemyslit, jak teskno bude zítra, –

a ta, již dneska líbal roztouženou a krásnou tak, že poklekl bys před ní, že bude zítra zas jen ženou, ženou tak banální a koketou tak všední – –