To bylo v máji. Do našich pustých cest
v těch nocích padla teskná hudba hvězd,
a v nocích těch, kdy květů voněl sníh,
tě potkal já, tvé štěstí a tvůj hřích.
Ty’s žíznila. A já? Já hlady mřel.
Dál? To je známo. Dotek horkých čel,
kus šílenství a pláč a vzlyk a smích –
jak známo to z románů francouzských.
Tak jako vždy. Lui, Monsieur et Madame.
Oh, milostivá, do nožek vám padám...
Já potkal tě, když květů voněl sníh,
tvé štěstí jediné a jediný tvůj hřích.