Já vlasy dal si ostříhat,
– už popel není v modě –
ctím lidský a ctím božský řád
a žiji s každým v shodě.
Já nechal nočních toulek svých,
nedráždím policii.
Pět piji denně plzeňských
a bohabojně žiji.
Já všech svých pletek nechal být,
když vlasy kvapem řidnou.
Už manželství neruším klid
a cestou kráčím klidnou.
Mé staré verše nemravné,
dík bohu, vyprodány.
Teď sotva už mne napadne
mít literární plány.
Jsem suchý patron zdvořilý,
v čas galantní mám frási.
Cynický úsměv zlotřilý
se rtů mých neodchází.
Jsem roztomilý cabotin,
jenž časem potlesk klidí.
A zoufalý můj pláč a sten –
ten nikdo neuvidí...