8

Rád špatné vtipy dělá osud lidský, rád potměšile bývá ironický. Ten bílý pokoj, v kterém byl tak rád, měl právě číslo čtyřiapadesát,

což cifra výmluvná je mezi všemi, zvlášť případná, když pacient je němý. Mluvidla jeho – žádná legrací – jsou kohinoorka a blok trhací.

Tak doktory byv složen na lopatky do pokojíčku dopraven byl zpátky. Měl divný pocit: ne, že oněměl. Jak místo své by něčí hlavu měl.

A s ramenou aby mu neupadla, dva kilometry padly obínadla, a náplasti, ač ho to netěší, dva metry nalepili na pleši.

Tak usnesla se medicinská fronda: v žaludek nosem vedena buď sonda. Z nosu mu čouhal konec trubičky. Tak bylo těžko dávat hubičky.

A ke všemu, by sondu upevnili, tkanici na ni bílou přišpendlili, od nosu ladně vedli za uši. Nu, pozdrav pámbu, milý Hanuši!

Pak vložili, pro koketnější formu, do nosu ještě kousek noviformu, nu zkrátka, tak ho pěkně zřídili, byl docela jak portrét od Filly.

Tak proroků se naplnily věty, že časem rád si dával do trumpety: leč bezmocným co stal se rytířem, do něho lili víno trychtýřem.

Tak nastal pro něj život zcela nový. Krom sester žačky slečny Macharovy se staraly o jeho kanyly, a kdy jen chtěly, si ho nalily.

Tak něžných ženských zjevů poznal řadu, což působilo dobře na náladu. V čepečcích bílých strážní andělé se střídali u jeho postele.

I měl se jako – možno říci málem – turecký paša (ovšem před Kémalem). Od zadu ručky Sylviných těch dcer mu dávaly, co kázal Molière.

V špitále o něj dobře postaráno. Dr. Hlaváček ještě před osmou ráno pečlivě jako bába babici mu k nosu špendlil čistou tkanici.

V půldeváté pak byla tady sborem visita celá v čele s profesorem. Poptá se, poptá, pacient jak spal, pokyne vlídně, nu, a jde zas dál.

Že svědomí hlas přece v sobě slyšel, Syllaba časem na poklep si přišel, pan docent Weber také častokrát s úsměvem milým měřil krevní tlak.

Ač rány v celku hojily se hladce, tři reprisy přec měla operace: sliznici škrábat, pištěl zašívat. Mít jenom čím, on by byl pištěl rád.

A vůbec, hlas mít, byl by značný řev as každičký den, když obvyklý byl převaz. To konec byl, alespoň na chvíli, té bílé nemocniční idyly.

Jak tank s rachotem, hřmotem, chvatem se žene Karla s Luxem-pantostatem. Lída či Fili, jako do boje, v třaslavých rukou třímou nástroje.

Ajta, Přecechtěl jako orel letě s vlajícím pláštěm, křídly přikryje tě, ryje sic, štípe, trhá, nešetří, však mateřsky ti ránu ošetří.

Když se to hojí, hned to v jeho tváři se odráží, je vlídný, skorem září. Když nejde to, má nehorázný vztek; detaily podá doktor Horníček.

A zatím dobří přátelé a známí jej zahrnuli přímo květinami. Pokojík jeho, dík těm vzpomínkám, vypadal jako květinářský krám.

I jiné ještě dály se tu divy: kdos poslal psíka – ten byl jako živý. Ze Škotska psík. Jen zaštěkat, ví bůh: pro dlouhé noci věrný, tichý druh.

A že ve chvíli: To be or not to be byl věnován, on jmenoval se Toby. Byl dobrý to a vzorný společník. Vzdán budiž tímto anonymu dík.

V nemoci ceníš různé ctnosti staré: Tak ku příkladu: aegros visitare. A ač s ním byla těžká zábava, bývala u něj návštěv záplava.

V té zkoušce poznal, kdo ho měli rádi, kdo praví jsou, kdo talmi kamarádi. Svůj optimismus zachoval si dál: z těch nejdražších ho nikdo nezklamal.

Vždyť, nedbaje dávného zvyku svého, zrazuje téměř denně Dobruského, stařeček Dyk se chodil podívat, jak partii svou Hanuš umí hrát.

Tak za dnem den, za týdnem týden běží, Hanouche pořád, sondu v nose, stěží se dočkat může, kdy už přijde den, kdy člověku zas bude podoben.

Tak vegetoval čtyřicet dní, nocí. Pak profesor mu přišel ku pomoci: sondu on popad, zahodil, a byli skokem dvacet mil.

Té chvíle stal se zázrak pravý. Hned pacient se cítil zdravý; své lože nevzal sic, leč s něho vstal a chodil, třeba ještě vrávoral.

A druhý zázrak Boženečka zřela. On šeptat začal, ona rozuměla. Z nejdražších očí byl za šepot ten radosti slzou plně odměněn.

Jak ocitl se venku z této bryndy, za pár dní zas měl barvu jako jindy. Jen tenčí byl, neboť ten z bible půst zarazil trochu jeho bříška vzrůst.

Zas potkati jej možno na nábřeží. Knír šedivější, jinak ale svěží. Kdo smí říc’ o něm – kat ho sper – „Ein laryngektomierter Herr?“