Přáteli zrazen, vydán katům,
on mužně přijal ultimatum.
Šel v pumskách, jako do bálu
operačního do sálu.
Před tím však se mu třásla ruka,
když posledního dal si „šluka“.
Je trochu smuten každý tvor,
když havran kváče Nevermore!
Tam v sále plášťů bílých síla
jak reduta by byla bílá.
Uprostřed stojí profesor,
kol něho asistentů sbor.
Na operační stůl ho dali
a ruce pevně připoutali,
rouškami oči zakryli,
zábava začla za chvíli.
Už pod kůži mu jehla leze,
a zas a zas – toť anesthese –
však čilý zůstal jeho duch
a jako zbystřen jeho sluch.
Byl jistě kus to čisté práce,
jak na drátku šlo všechno hladce.
Ač hodinky jen dvě a půl
jej hostil operační stůl,
lhal básník, když řek’: Ruit hora.
On stále slyšel profesora:
Pincetu! Péan! Kochr! Mul!
Leč zdálo se, čas ustrnul.
Konečně povel: Ligatury!
Pochopil, že je konec tury.
A když je rouška sejmuta:
Červenobílá reduta!
Pak rozhlédl se po pokoji.
Tam Syllaba a Pelnář stojí.
Z Hamleta přišli, – žádný flanc –
pan Guildenštern, pan Rosenkranz.