Divně bylo Hanušovi,
když svůj ortel slyšel.
Trochu se s ním ten svět motal,
když na Karlák vyšel.
Pomyslil si: Tedy možná
že je konec, hochu.
Tant pis! Jenomže to přišlo
znenadání trochu.
K Národnímu zvolna kráčel,
– snad byl trochu bledý –
podívat se na Hradčany
– možná, naposledy.
Pak jel domů k Vinohradům,
ženě všechno říci.
A když uhodila čtvrtá,
živ, byl v nemocnici.
Profesor hned popadl ho,
a ať jak chtěl sípal,
vegetace na hlasivkách
neúprosně štípal.
Naštípal si papillomů
do půl epruvety.
Spokojeně prohlížel je,
mluvil tyto věty:
„Ták. A teď to k prozkoumání
histologům dáme.
Za ňáký den uvidíme,
co s tím uděláme.“