2

Je muže jenom polovina, kdo neumí se napít vína: Hanouche – to mu ke cti služ – po stránce té byl celý muž.

Leč co je víno beze zpěvu? Spíš odpustit si můžeš děvu: Hanouche, muzikantská krev, jak víno rád měl, taky zpěv.

A jak jen přišel trochu k lizu, ať k Šuterům či do Platýzu, jen sklenku zvednul k zobáku, hned písně zpíval Slováků.

Kde slovácké jen vrzly gajdy, Hanouche za nimi hned hajdy, za hlavu ruku, jek a skřek, a už tancoval odzemek.

Můž’ víno sice, když jsi v tahu, tvou ohroziti rovnováhu, leč v zpěvu Hanuš nebrká: buď svědkem Franta Úprka.

Tak statečně on s druhy píval, při číši Beaujolais pak zpíval, jsa vždycky dobré nálady, starofrancouzské balady.

Žel, časem zmlkla jeho píseň. Do hrdla přišla jakás plíseň a pěvec často ztrácel hlas – zná o tom zkazku Edvard Bas.

Svítilo slunce, sníh se sypal, on pořád chraptěl, pořád sípal a na konec – zlá porucha – i mužským šeptal do ucha.

Ze zvučného kdys barytonu mu nezbylo už ani tónu: on, jenž řečníval v klubu PEN, tak násilím byl umlčen.

Netušil, že to boží ruka na něho chystá těžká muka. Myslil: To láry fáry jsou, to odbudeme s Výmolou.

Výmola sladce usmíval se: „Řekněte áá – éé.“ Podíval se. Tenórek jeho tence zněl: „Na tohle musí Přecechtěl!“

Jak řečeno, on muž byl celý, spíš znával ty, jež přece chtěly. Teď osud chtěl, by poznat měl toho, jenž zval se Přecechtěl.