10

Ve chvíli té v nebesích Pámbu právě chtěl odpočinku dopřát staré hlavě, tak utrápené lidskou havětí, na obláčku si trochu hověti.

A co tak teprv chvilku slastně dřímal, Hanouche dole slabikář svůj třímal. Ba, be, bi, bo si bručel zas a zas, zkoušeje tak svůj zbrusu nový bas.

Budí se Pámbu; na půl ještě dřímá. „Což pak je bouřka? Beze mne tam hřímá? Jaký to drsný hluk a ropot, ryk? To bude nár. soc. nebo bolševik!“

Probral se zcela a teď dolů zírá. „Ten hlas znám přece! Ale, kýho výra! nevědět, že už dávno nedýchá, řek bych, že slyším Karla Pippicha!“

Dívá se, dívá, poznal Hanumana. „I hleďme! Přec to trochu zdrblo pána. Mít bude aspoň nyní respekt z nás. Leč kde jen vzal ten pippichovský bas?

Přecechtěl? Seemann? Ti dva že to byli? Ti pánové mne vlastně ošidili! Jak potom by má sláva neklesla, když do mého se pletou řemesla?

Jeden ti málem amputuje hlavu, ty za pár neděl piješ černou kávu. Vdechni si cvoček, fazol, – čistá věc! – z plic vytáhne to, nežli řekneš švec.

A druhý, ten zas mrkvičku mi strouhá, že hlasivky mít zbytečnost je pouhá. Že nemáš chřtán? Jeho to nepíchá. Za pár dní z tebe zrobí Pippicha.

Já tážu se: Nač jsem já vlastně tady? Takové jsem si nezasloužil zrady. Kde kdo si ze mne dnes už tropí jux. Pomalu zbyl mi jenom Alfred Fuchs.

Tam věru těžko sbírat slávověnce, kde špinavá se dělá konkurence. Zkrátka, ti chlapi tropí zázraky. To nestrpím!“ A zmizel za mraky.

Zahřmělo, hned však svitla slunka záře. Hanuš se chopil svého slabikáře. Lehounké mráčky pluly po nebi. On dál zas cvičil svoje: ba be bi.