Ač nebyl zcela mladý pán už,
přec jakž takž držel se pan Hanuš.
Monokl nosil, dečky psí
a Praha zdála se mu vsí.
Že z mládí vzpomínka ho víže,
on pořád jezdí do Paříže.
V Ženevě, Vídni, v Berlíně
jej potkat moh’ jsi na víně.
A co tak čile světem vířil,
on Republiky slávu šířil;
by oslaven byl český lev
a Dr B., jeho velký šef.
Pan šef mu sice v kariéře
před nosem právě přibouch’ dvéře,
leč Hanuš na to málo dbal
a propagandu dělal dál.
A kudy chodí, jezdí, cválá,
on volá jen: Allah il Allah!
A kde jen jaký minaret,
on křičí: Allah! Mohamed!
Pod záminkou, že – bídná slota –
jde oslavovat Berthelota,
slavil, sit verbo venia,
Eduardova genia.
V tu chvíli v nebi Pámbu právě
chtěl pohověti staré hlavě
a natáhnout se trošičku,
včerejší vyspat opičku.
A co tak chvilku slastně dřímal,
v tu chvíli právě Hanuš hřímal.
„Veleben Allah!“ dál svou ved’,
„a jeho prorok Mohamed!“
Vzbudil se Pámbu. Dolů kouká:
„Kdo je ten chlap, co tam tak houká?“
Dívá se, dívá, napial zrak.
Hanuše poznal: „Tak ty tak?“
I rozhněval se Pámbu. Běda!
„Nu počkej, dám ti Mohameda!
Když pan X, – ať si pomůže!
– němá tvář za nic nemůže –,
ale ty? Hanuš? Budeš pykat
za to, žes moh’ tak hloupě hýkat.
Slyš ortel strašný – Ty’s to chtěl –
Jediné slovo: Přecechtěl!“