Jak na hedvábný mech jsem hlavu kladl
na bílá ňádra Tvá.
Tu z hvězdnatého nebe sen se snesl
a unavený letem tiše klesl
na bílá ňádra Tvá.
l uletěla touha ze srdce Ti,
a s chvěním padla jemu do objetí
na bílá ňádra Tvá.
Má víčka vlhla v obou vlahém dechu,
a slza skápla k hedvábnému mechu,
na bílá ňádra Tvá.
Píšu Ti píseň, její zvuky
sotva ti o sluch zavadí,
roste mi z ňáder, jak z opuky,
skalní to mladé kapradí.
Rozdechne větřík hlasy v polích
i lesy mluví po tiší,
jenom tu kapraď ze skal holých,
jenom tu nikdo neslyší!
Ty staré písně v duši zní mi;
a jejich matku obraznosť mi kreslí,
a doby večera se loudí s nimi
a svatý sen, jak boží děcko z jeslí.
Jsem zemdlen, zpitý jakýms květem milým,
jenž nerozhodí kořen v ňádrech planě,
mlčky a zvolna hlavu k prsoum chýlím
a zbožně spínám ku modlitbě dlaně.
Jdou doby večera a sen můj s nimi,
a staré písně v duši zní mi.