Mrtvá lípa. Darmo jaro budí větve bezelisté. Neslyší. – Hle, obraz smrti nenáhlé a přece jisté.
Jak je tichá! Jenom vichor v holých větvích nad ní sténá, avšak lípa nezakvílí, že je sama – opuštěná.
Někdy jenom němá lítosť zdá se prorývat ji celou, to snad že zhynula červem a ne zlatou boží střelou.
Někdy jenom od kořene do vrcholku se zachvěje – snad že myšlénka ji leká na život – smrť bez naděje.
Tak hle, člověk někdy umírá tiše, ani nezasteskne a jen skrytě nad životem slza v oku se zaleskne.
Nerad slyším planých nářků, jak je lidé na trh nosí, a slzami krokodilů pokrytecké líce rosí.
Vždyť má každý vlastní šíji, vlož si na ni svoje žely a tvá slza dražší bude, když jí lidé neviděli.
Ukovej jen pevnou vůlí k stěnám srdce svoje pláče, a by pouta nezlomily, rtům přidej smích za hlídače.
Smích a pláč, dvě způrné děti, v ničem neustoupí sobě, každé chce být v srdci pánem, a často umlknou obě.
Eh, nač trojím kovem hradit prsa proti bodům muším? Pro trochu vyssáté krve z poklidu se nevyruším.
A oblázek povržení ani kůže nesedere, darmo jím ta vaše láska do mé lhostejnosti pere.
Je to stará povídačka, do lípy jak děti bily. – A přec stála; jenom písně z koruny jí vyplašily.
Nuž jen dále čelem k boji; avšak můžete být jisti, když mne láska nepokoří, nepodlehnu nenávisti.
Těžký život, avšak přece jenom to mou duši rmoutí, že nemohu běhy času mocnou ranou podetnouti.
Věru se to nevyplatí chvíli životem se vléci, když je člověk uzavřený jako orel v úzké kleci.
Krátký let ku mřížím stropu, krátký život jen do smrti. – Opět život? – Nač by křísil osud, koho jednou zdrtí? –
A nač plakat neb se zlobit? – Tím se pranic neobrátí. – Jsem rád, že nemusím aspoň dvakrát žít a umírati.
Cookies on Poetry Cove