S věže zvony slavně na klekání zvoní, opět jeden den se ve hrob smutně sklání, ku spánku dub starý vážně hlavu kloní, z olšin pozaznívá libé klokotání.
Na perutěch vánku spánek již se níží, noc své tmavé roucho rozprostřela kolem; hory, nivy, háje blahý sen již tíží, svaté ticho vládne nad horou i dolem.
Mrakové se černí po obloze vinou, halí hvězdy, kryjí měsíce tvář jasnou, v nuzných chýškách světla poznenáhle hynou; v jedné však proč lampu temnou neuhasnou?
Proč v ten tichý, prostý chudých lidí stánek, kde tak zřídka štěstí, bída stále dlívá, nezavítal posud blahý tělu spánek? Chaloupku kdo asi u hráze obývá?
Snad to mladý rybář opravuje sítě, za chorou svou ženu v noci též se trudí? Dobrá-li tam máti ošetřuje dítě, či snad právě z lůžka zbojník se tam budí?
Či to někdo v bídě na smrtelném loži ve bolestech strašných svíjí se a vzdychá? – Na věži v tom sýček teskně zakulichá! V chýšce svítí lampa temně
světnička jen v pološeru; na lůžku tam matka jemně milenou objímá dceru. „Dítě drahé, naposledy
v náručí mém pohov sobě; Moranin zřím rubáš šedý, budu spáti v chladném hrobě.“ „Sevřena je hruď má bolem;
až se odtud odeberu: sirou na tom světě holém komu poručím svou dceru?“ – „V nouzi jsem tě odkojila:
v bídě tebe zůstavuji; voď tě Boží milost milá, zlé když nástrahy se kují.“ „Dřív než ztichne tepot srdce
přijmiž ještě požehnání!“ S mnohou tíží zvadlé ruce na hlavu své dcerce sklání. „Anděl strážný dítek vůdce,
chraniž tebe v každé chvíli; matka Boží zapuď škůdce...“ těžká hlava zpět se chýlí. Dcerka mladá, nedospělá,
nerozumí slovům matky, pláče, až se chvěje celá; uspává-li v sen ji sladký? – V chýšce ticho; lampa dohořívá
pláčem již si odlehčilo robě. Lampa shasla; čirá tma jen zírá. – Matka, dítko? – Podřimnuly sobě. Spěte sladce po trudu tak mnohém!
Dobrou noc, ó spěte s Pánem Bohem! A když ráno krásné slunko vzplálo, laskavě se na chaloupku smálo; našli matku, dítko v obejmutí,
dítko zdravé, matku – bez pohnutí!
Cookies on Poetry Cove