Svět se v roucho nové pozvolna obláčí,
z roklin slunka tárem mizí sníh poslední,
vlažný, teplý větřík vane od polední –
háje oživily luzné zpěvy ptačí.
Útlá, svěží kvítka v mlází rozpučela,
fialinka v křoví libou vůni dýše,
jež jak ambra vonná stoupá v nebes říše
s hymnou ve průvodu, již zem rozzvučela.
Náhle ticho vůkol; – jak když v chrámu Páně
zástup zbožný kleká ku pozdvihování; –
v tom však v zvon udeří, slavné „Z mrtvých vstání“
ozvěnou opáčí lesy, luhy, pláně!