Jak potůček se vine v jarém spěchu, tu kamením, tam opět mezi stromy si pracně novou dráhu v horách lomí... tak žena dolem kvapí bez oddechu.
Tu mizí zraku, tu zas vyjde z lesa a mýtinou se jako laňka nese, ač strachem na celém se těle třese, a zdá se časem, že již k zemi klesá.
Hle rozcestí; uprostřed trčí ruka, by zbloudilému vůdcem byla k cíli; a v pravo sloup – toť mocná Boží Muka, k nimž srdce stísněné přečasto pílí.
Zde staví žena rychlé svoje kroky před obrazem na sloupě visícím, a Pannu prosí hlasem nyjícím... to rmutné oko roní slzí toky.
„Ó vzhlédni, Panno, s nebes výsosti na ženu v bídě opuštěnou, ó vyslyš, vyslyš ve své milosti mne nehodami usouženou;
ó zachraň blaha mého kvítko, jen Máti, zachraň... matce dítko! Již dlouho trápí se a moří nezhojitelnou nemocí,
ach, odepřeš-li pomoci, Ty, Máti, – v neskonalém zhynu hoři. U Syna za mne oroduj, by uzdravil se Jeník můj!“
Tichounce ústa modlí se zas vřele, za pomoc prosí světa Spasitele. „Rok a den chci prosby vroucí Tvých u nohou skládati,
Tebe, Pane přežádoucí! za ochranu žádati: Prosby vřelé slyš, matky bolesť ztiš,
Ježíši!“ „Či nikdy dítko z lůžka nepovstane?“ se táže matka hlasem žalostným; – však z temna boru jasně v odvěť „Vstane!“
ozvěna hlásá zvukem radostným. A „vstane“ zašelestí v stromů korunách, a „vstane“ zmírá v tmavých lesa hlubinách. Ubíhá den po dni, rok zas po roce,
jak za vlnkou vlnka v horském potoce. Přišlo jaro, krásní opět dnové v horské zavítali krajiny, zpěvem libým háje, křoviny
něžní oživili zpěváčkové. Sterá kvítka zdobí luh i háj, svěží vůni dýše celý kraj. Na rozcestí v podvečerní době
matka denně chodí, za ručinku útlé, drahé robě k Božím Mukám vodí. Zbožně k nebi oči vznáší,
tiše její rty pronáší slova vřelá vděčnosti, k Pánu v nebes výsosti: „Bože milý!
prosba moje vyslyšána; česť a chvála Tobě vzdána, v každé chvíli budiž vroucí, nejvyšší.
Chraň nás dále mocným štítem, ať nezhynem v boji litém Spasiteli, Ježíši!“ Ač kroky matky, dítka v dáli doznívají,
však rtové obou dosud díky šepotají.
Cookies on Poetry Cove