Je večer chladný, mrazivý: s hor vítr ostrý ve kraj věje, že jehličí se v horku chvěje; měsíce pablesk zářivý
jen někdy z mraků slabě kmitne, a v čírém šeru pozasvitne, v mžik sílá úsměv blaživý. Ve dáli stkví se stříbrem bory
a ve svém rouše sněhovém postlány bílým příkrovem se třpytí pohraničné hory. A venku mráz, že spánek oči tíží,
že v blahé upadáváš polosnění, až zemdlen odpočineš v zapomění – a anděl míru víčka tvoje sklíží. Z táhlé rokle chlumu týmě
nad horskou se vznáší vískou, na temeni kostelíček pozvédá se s věží nízkou. Kolem kostelíčka hroby,
na nich kříže, sochy, kvítí; – jenom chuďas prostým drnem skromně musí za vděk vzíti. Na hřbitově dívka klečí,
nad hrobem tam slzy roní: brzy k nebi oko zírá, brzy hlavu k zemi kloní. Slza za slzou se line,
perla za perlou se skvěje, dívka v hadry zahalena, zimou jako list se chvěje. „Slyšíš, matko drahá, slyšíš?
Dcera k tvému přišla hrobu, lidé lůžka nedopřáli, – kam má jíti v pozdní dobu? Matičko má, roztomilá,
ty zde dřímáš sladce v hrobě: proč své dítě opustila’s? – Vezmi osiřelou k sobě!“ Slza za slzou se line,
perla za perlou se skvěje; dívka v hadry zahalena, zimou jako list se chvěje. „Pro sirotka s výšin nebes
sešli, Pane, andělíčka, bych na jeho hebkých křídlech letem spěla do nebíčka. Za mne přimlouvej se vřele,
u Ježíše, Panno milá; vždyť mru hladem... pomoz, pomoz!“ slzou dívka domluvila. Mdlá se hlava k zemi kloní
k hrobu matky níž a níže; přestalo snad srdce bíti? Či chce býti matce blíže? – Ostrý vítr krajem věje,
v kotoučích se sype sníh; vše se krutým mrazem chvěje, jen ne dívka na hrobích.
Cookies on Poetry Cove