Kdo v ňadru cítíš svaté povolání,
v mžik díla chop se, neklaď ruce v klín;
žár neutlum, jenž v duši tvou se sklání,
a závět chrabrých předků uveď v čin.
Byť svět na tebe syčel jako had,
nic nedbej jeho pomluv ani rad –
a setrvej!
Jeť ovšem těžká plavba proti proudu;
ba mnohý pohřbil v něm i život svůj.
Však člověk milovati musí hroudu,
kde zrodil se, ji zvěčnit stůj co stůj!
Byť na jisto předvídals vlastní pád,
ni toho nelituj, ni že jsi mlád –
a setrvej!
Ne vůdcem vždy, kdo první v řadě stojí;
ne králem vždy, kdo nosí korunu:
muž prostý často mění obrat v boji
a hoden s králi sedět na trůnu.
Byť přítel na ruce ti pouta klad,
strp vše, i děsná muka, zimu, hlad –
a setrvej!
Věř slovům pěvce, že již blízka chvíle,
kdy vlastimilů rázných vstane šik,
by pokročili v započatém díle
a předchůdcům svým vzdali dlužný dík.
Byť nezdar stihal tebe odevšad,
tím zvrátiti se, bratře, nedej snad –
a setrvej!