Když duhu kreslil Bůh na baldachýn
a pestře barvami ji vyšňořil,
vstal z andělského kůru serafín,
v ta slova k Hospodinu hovořil:
„Náš mocný Pane! K čemu tolik krás
na duhu, jež zas rázem zaniká? –
Co pěkného, ať blaží delší čas,
trud mění v radosť u smrtelníka!“
Tu k rozkazu nejvyšší Bytosti
v mžik duha kmitla země útrobou;
kam zasáhla, vše blesku rychlostí
se přiodívá lepou podobou.
Zde zrnko písku září purpurem,
tam oblásek pěn mořských zelení,
svor vedle jasně modrým safírem
a rula svěží růže červení.
Tu rudožluté světlo topasu
tam amethyst jak fialový květ
a mléčný agát tvoří okrasu...
že nad velebným zjevem žasnul svět.
Tak dědoušek mi často vyprávěl,
když v hrany brousil skvoucí drahokam,
a dokládal – hlas jeho mile zněl –
že nebe stále zdrojem lásky k nám.