Ba smutné časy přikvapily na tvé děti,
dnes těžké břímě věrné sluhy tíží;
již za povrhel mají nás a hnusné smetí...
ó slyš, když s prosbou k tvému spějem kříži
„Pane... hyneme!“
Tvé do svatyně jenom malý hlouček spěje,
svět slouti se honosí pohanem...
– tím tvrdošíjným... až se duše mrazem chvěje –
a zpupně zhrdá svatým zákonem.
Pane... hyneme!
Mrav zbožných předků přicházívá v zapomění,
ctnosť nepravostem postoupila místa;
ne modlitba a zbožný zpěv, leč zlořečení
má oslavou být Spasitele Krista?
Pane... hyneme!
„Proč lekám se jak učedníci malé víry? –
Proč trnu strachem, tratím naději? –
Že spousta nedosáhla ještě svojí míry? –
Až hůře bude, kam se poději? –
Že nedopustíš nikdy, bychom v boji klesli,
by blud a klam své slavil vítězství? –
A třeba bychom nyní těžké břímě nesli,
že pravda nepodlehne mrzké lsti?
Ne jeden, ale miliony věrných sluhů
že musí k tobě volat v důvěře,
a svorně pracovat, druh podporou být druhu,
než hráz položíš světa nevěře? – –"
Ta slova prorocká s nadhvězdné končiny
mnou zachvěla jak v letu meteor. –
Ó kéž by příště z každé slávské dědiny
to denně zapěl pravověrných sbor:
„Pane... hyneme!“