Po bouřném moři vetchý koráb letí
a prudkým zrývá chvatem hladinu,
že vichrem brzy k nebes výši stoupá
a brzy klesá v děsnou hlubinu.
I praská stožár, plachta stržena –
však maják nikde; hvězdy v hrůzný mrak
se skryly; lodník zří, jak tůň se již již
rozevírá – a k nebi pne svůj teskný zrak.
A prudce letí koráb jako šipka
po moři úskalím vždy dál a dál.
Již narazil; – jak vzdálen ještě cíle –
a jmění, život pohřbil v lůně skal.
Znáte moře, znáte koráb vetchý
i úskalí ve víru života; –
patřte k nebi, pokud ještě jasné:
pozdě již, kdy loď se troskotá!