Naděje, naděje
milené kvítečko,
jak tebou okřeje
zraněné srdéčko.
Tys balsám léčivý
na všecky bolesti,
šťastným, kdo na světě,
tebe se nezhostí.
Ve vlnách tonoucí
chytá se stebélka,
kdo bloudí, honí se
za kmitem světélka.
Nemocný na jaro
těší se dnem nocí;
chuďas že u přátel
nalezne pomoci.
Dívka že provdá se
hodného za muže,
ženich že nevěstou
z nouze si pomůže.
Boháč že doplní
truhly své mamonem,
pro velké zásluhy
že bude baronem.
Na čápa čekají
manželé bez dětí,
snad že k nim alespoň
jedenkrát přiletí.
Minuty počítá
vězeň ve žaláři,
kdy mu již sluníčko
svobody zazáří.
Naděj’ ve vítězství
vojína osvěží,
že pádí do boje,
jak oř bez otěží.
Za čas i staroušek
na duši na těle,
rozjařen nadějí
vede si vesele.
Naděj‘ i nad hrobem
zkonejší člověka,
že se té tajemné
věčnosti neleká.