Větřík jemný krajem od východu vane,
na peruti jeho krásná večernice –
za ní bledá luna na blankytu vzplane,
hvězdiček drobounkých budíc na tisíce.
Bublavý potůček roní vřelé slzy, –
jarní krásný den že do hrobu se sklání,
žíť jenž sotva počav, skonal již tak brzy –
stříbrolisté olši šepce svoje lkání.
Ve přírodě ticho jak na svatém poli,
umlk’ šepot květin, nikde ani hlásku,
poklid rozhostil se celém po okolí,
ba i v háji slavík zapoměl na lásku.
Jen v tom lidském srdci bouře stále víří,
bol se neutiší, touha neumírá;
marně v světě hledá, svět je neusmíří:
proto snad tak rádo ku hvězdám pozírá? –