Kanut.

Na zlatém stolci blíže Baltu stál, tam v středu dánské šlechty Kanut král! Slul v dějinách vždy velkým vladařem, vždyť rozsáhlý byl říše jeho lem.

Leč dvořanínstvem veleben co Bůh, jejž poslouchá i země, moře, vzduch. Bylť Kanut nábožný a taká řeč mu srdcem projela vždy jako meč.

Ba žádný nebyl na obtíž mu trud, by licoměrným ukázal jich blud. Kol krále tvoří pávě šlechta kruh a lichocením předčí druha druh.

„Tys všemocný!“ tak volá hlasů pluk, by překřičel i běsný moře hluk. „Tys nejmocnější v šírém světě král, vše v okovy i moře tůň si spjal.

Ne Kristus sám utišil bouře běs, i před Kanutem pokoří se dnes.“ Král neodvětiv ani slova, nýbrž hned svou ráznou pravici do výše zved.

A hlasem zvučným káže družině, by zabočila k mořské úžině. A líce krále nachem zahoří, když rtové divná slova hovoří.

„Jsem všemocným já pánem, moře slyš, své rozbouřené vlny mžikem ztiš. Jak zrcadlo buď tvoje hladina a nepohni se vlna jediná!“

Však moře tůně jak by ze svých dum se probudila, zdvojnásobní šum. A vlny mohutné jak hory hřbet se valí k stolci, na němž trůní kmet.

Ba pěny obličej mu potřisní, a z hloubi chechtot racků v odvět zní. V šíř, v dáli moře mocně burácí, však Kanut k družině se obrací:

„Zde důkaz máte, co as zmůže král, byť všemocným ho celý vesmír zval. Jak malým tvorem člověk na zemi, jak před mocností Boží oněmí.

I král jak jiný člověk slabý tvor a směšná jeho zpupnost, pýcha, vzdor. Nuž pokleknouce vzdejme Bohu čest, jenž jediný všemocným Pánem jest.“

Když s družinou král klekl k modlení, vln rázem ztichlo běsné bouření.