Jsou okamžiky v žití smrtelníků,
kdy člověka již pranic netěší,
kdy sténá jen pod tíží břemene,
jak kajicník než kněz ho rozhřeší.
Kdy celá příroda tak zasmušilá
a děsné ticho v širém okolí,
kdy slza za slzou mi z oka kane,
jak prodlévám-li svatém na poli.
Kdy zdá se mi, že mžikem sletí blesky,
svůj hrůzný jícen že otevře země,
že nebe sřítí se tam do propasti –
a srdce rázem pukne ve mně.