U okna s nebeklíčem v ruce
co den babička prodlívá,
list po listu, v něm převracuje,
až na jeden se zadívá.
Proč slzy do oka se loudí? –
Tři kvítka v knize spatřila
a duše v blahé upomínky
z dob zašlých již se vnořila.
Tu růži prvním při setkání
jí vložil děd můj do vlasů:
ji dlouho v vrkoč zaplétala
vždy svěží jako okrasu.
Dal pomněnku jí při rozchodu,
když ubíral se v cizinu;
„To kvítko budiž upomínkou
než k srdci zas tě přivinu.“
A violku co dárek snubní
jí dal na cestě z kostela:
„Již, žínko drahá, na vše časy
si náležíme docela.“
Jak nemá slza knihu rosit
a ústa líbat květiny? –
Když vše stařenku opustilo,
zbyl vínek z kvítků – jediný!