K pahorku se žene lidu dav, až se prach v kotoučích zdvíhá; nad tím vlnícím se mořem hlav sloup se v ranní mlze míhá.
Odsouzenci umíráčkem zvoní, jejž zde ku popravě vedou – brzy on svou bujnou hlavu skloní: potěš bůh tu ženu bledou!
Jako vzteklý počíná si lid, hroze pěstí odsouzenci – na jeho však čele trůní klid, ač se vidí v divném věnci;
smutně časem ohlédne se po ní, jižto v patách za ním vedou – brzy on svou bujnou hlavu skloní: potěš bůh tu ženu bledou!
Ona kráčí strastí sklíčená pevně za svým povoláním, v žití, v smrti s chotěm spojená, nevzrušená lůzy láním;
onť svým životem se zastal o ni, s ním kráčela slastí, bědou – brzy on svou bujnou hlavu skloní: potěš bůh tu ženu bledou!
Vždyť to srdce věrné seznala na bludné po vlastech pouti, smělá páž ji smrti vyrvala, když jí bylo utonouti.
Mnohou hladu trýzeň snášel pro ni s usměvavou tváří snědou – brzy on svou bujnou hlavu skloní; potěš bůh tu ženu bledou!
Že prý zalknul čárem skot i brav, bouří lid se pověrčivý; že se dotknul lupem cizích práv, žádá krev lid pomsty chtivý;
trest je vyřknut, hrozný proň i pro ni: aby zřela, ji sem vedou, jak choť její bujnou hlavu skloní; potěš bůh tu ženu bledou!
Když svatební hody slavila při zpěvu a při cimbálu, když s ním v kole rodném tančila za lonského slunce palu,
věstila jí baba pod jabloní: „Pro tvou radosť rakev předou!“ Brzy on svou bujnou hlavu skloní: potěš bůh tu ženu bledou!
Zasmála se tehdy cikánka věstbě baby závistivé, a na prsou svého kochánka snila po čas ráje lživé.
Ráje lživé odkvetly již pro ni, a teď manžela jí na smrť vedou – manžel klidně bujnou hlavu kloní... potěš bůh tu ženu bledou.
Cookies on Poetry Cove