U okna sedím, hledím ven,
dech květů ke mně vlaje,
s plachými sny a se spisy
si rozpustile hraje.
Tam venku láska v luh i háj
překrásné písně dýše
a lidem duše do hlubin
jen samou radosť píše.
Tam venku život bujarý
se jako strom rozkládá,
a první smělé vítězství
vždy výše jej pobádá.
Já ale vidím, skoumám jen
obětí v hrůzném davu,
krvavé děje národu –
a teskně kloním hlavu.