Třeba je můj život
vzdálen každé bouře,
zmítá se krev moje
ve divoké vzpouře.
Vichr prudké vášně
ku skokům ji žene,
v děsné ryky rozdme
vzdechy udušené.
Dějů proudy slýchám
v bujném kataraktu
a mé srdce plesá
volně k jejich taktu;
těší se jim, zpěvům
matčiným jak děti,
jásá svoje věštby,
ač snad k spádu letí.