Šumavský.

Nad hroby velkých mužů vznáší lid korouhev slávy, znaky vroucích díků a věnuje své oddanosti cit i stínům proroků a mučenníků;

k nim v dobách nepříznivých zřívá a vždy zas na novo potěšen bývá, k nim vznáší prosby, žaly, toužení, neb ví, že střehou jeho snažení,

že posud soucitně se k němu sklání při jeho vytrvalém bojování. Tak my se svými reky honosíme a jejich slavné skutky slavně ctíme,

tak my k těm mužům s vroucí láskou lneme, jež vzkřísili nám ducha říše němé, a v spravedlivé těšíme se pýše, že nám ty oslavence dala chýše,

že v lidu, jejž vraždily věků hněvy, se posud nejjařejší síla jeví, a předce jednou ve radostné chvíli dovede všechny naše touhy k cíli.

I ty, Šumavo naše přetajemná! jsi vychovala jako statná máti nám bojovníky z pralesů svých temna, a vichr, jenž vrcholy jejich klátí,

jim vdechl vytrvalosť neustupnou, je učil válčit s lhostejností zpupnou, je vodil dráhou smělou, dusil blesky, poslední zklamaného srdce stesky,

a místo slávy, místo skvělých zdob jim bujný život dal – a opuštěný hrob. Leč ne, života boje ustaly, odvanul pokřik a vzdech zoufalý,

a nad ty hroby, lidu posvěcené, se mír a vděčnosť jako duha klene. Šumavo věrná! již se jaře vznes a zanech rozjímání truchlivého,

ať ozývá se stráň a vrch a les k oslavě syna, k slávě Šumavského! On žil, on válčil, zemřel jako rek, uštván jsa nenávistí, bídou, hněvy:

kéž jeho statnou vytrvalosť jeví v odvážné snaze mnohý potomek; kéž mnoho mužů, jemu rovných, zárod nám dají skutků velkých, nezkalených

a v čisté snaze vlasti posvěcených, kteříž by nás v nezištném pracování učili zmužilému setrvání! Jim zní náš hlas, ten bujný hlahol plesu,

jenž rozléhá se kruhem tmavých lesů: Ať žije Šumavský! Ať žije národ!