Smetana.

Ty’s životem jak statný plavec se odhodlaně ubíral a jak zkušený hvězdopravec tajnosti nebes otvíral,

a prodléval jsi v dějin hloubi, z níž vane mocné nadšení, kde s nadějí se opět snoubí náš žal a naše toužení.

Ty’s naše teskné zápasení sprovázel hlasem důvěry a ve posvátném zanícení jsi ničil bledé příšery,

a ze života do života vojíny jsi nám vychoval, a by jich neuštknula zlota, jsi jim svou mužnou víru dal.

Ještě jsi daleko byl cíle, a mnohý kal a mnohý stesk se dovolával tvojí píle – tu zastihl tě hrozný blesk,

tu zrak, jenž nebem bloudil směle, se světlu nebes uzavřel, a duch, jenž pravdu hájil vřele, v neblahém temnu zvolna mřel.

Však v hloubi žalu, v proudu tísně se anděl srdce tvého tknul, té skály spustlé – a zdroj písně se náhle z něho vyšinul,

a jako ptáček oslepený rozléval tklivé toužení, až přiměl chladné skalní stěny ku bezděčnému truchlení.

A zas tvůj duch, ten orel statný, se vyrval zkáze, zhasnutí a potíraje odpor matný mohútnou šuměl perutí,

a zase tajemné ty rysy hvězdného nebe zpytoval a ponořil se v letopisy národu, jejž tak miloval.

Však ejhle, při sklonu tvé dráhy Ti zavítalo světlo zas, a zřel jsi země obraz blahý, než pozdravil tě nebes jas,

a žehnal jsi překrásné vlasti a nové doby příchodu, kteráž po tolikeré strasti zas věstí blaho národu.

A pak jsi nesl v nebes výše od nás zde dobré poselství, že po Čechách vše jaře dýše a hotoví se k vítězství,

že jako vnuci bohatýrů, vedeni jejich věhlasem, se povzneseme k slávě, k míru a třeba krutým zápasem.

Buď s Bohem! pověst násilníků s přístrachem moci odletí: však zmužilému bojovníku vždy národ slzu posvětí;

však u tichého tvého rovu vždy národ rád se zastaví a vroucí oddaností znovu zas památku tvou oslaví.