Směr všaký se zde přežije
a s trůnu k zkáze skloní
a bouře, půtky krvavé
mu umíráčkem zvoní.
Duch dějin nezná poklidu,
on základy vždy staví
a na nich stále pne se výš –
a zas se stavbou baví.
Vždy vrchole je daleko,
vždy nové kuje zbraně,
vždy za novou věc bojuje,
tu vědomě, tu maně.
On žije jenom proměnou,
což divu, že z nás lidí
přemnohý následuje jej
a za stálosť se stydí!