Po pouti světem vrtkavým
ubírám sám se nocí
a s duší mou si strojí hru
podivné, hrůzné moci.
Tu ztrácí se mé síly zdroj
ve poušti neskonalé
a vše, co mohu vykonat,
je mdlé, nedokonalé.
Kam pohledím, mně zárody
jen klamů, zhouby dýší –
a rozhorlen a roztoužen
upínám zrak svůj k výši.
Tam pluje měsíc, velebný
jak skutky bohatýrů,
svit jeho zas mne proniká
důvěrou, dechem míru.