O vlasti, vlasti! zoufale
tvých věrných zástup klečí
nad strhanými prápory,
nad zlomenými meči.
Nad námi bez ustání zní
tvé lkání srdcelomné:
„Jen méně slibu, méně slov
a více činů pro mne.
Jen více světla, světel míň,
jež v bludná vedou scestí,
jen více klidné jednoty –
a samo přijde štěstí.“
Ten tklivý zvuk, ten teskný hlas
se ztrácí v hluku, v smíchu,
a jenom někdy horlí hrom:
Kdy chcete kát se z hříchů?!