O dobo věčných odporů,
tajemná dobo naše!
upínám k tobě zraky své –
a zas je kloním plaše.
Ty obětuješ životu
překrásné ideály,
však zdaliž sobě vykoupíš
tou obětí zdar stálý?
Ty za věc nejsvětější zas
vše svaté pohazuješ,
ty počínáš si bezbožně –
a hříchy zatracuješ.
Ty klneš volným myšlenkám
a podkopáváš víru,
ty všechno znáš, jen spásu ne,
a prosta jsi jen míru.