Nad popelem chotě
slzy roní vdova,
novým žalem těší
příšerně ji sova.
Vítr starým krovem,
jak by vzdychal, hučí
a mladistvé zvony
umíráčku učí.
Soumraku jen plémě
lapá vzdechy vdovy,
zdobí v posměch jimi
dávné slávy rovy.
Někdy jen se blesky
teskně z mračen loudí,
orlové však činů
posud v dáli bloudí.