Mou duší stále lomcuje
po činech prudká touha,
života pravidelný směr
mi kráčí příliš zdlouha,
neb ovšem může století
tak zdary objeviti,
my však teď slepě toneme
v divokém vlnobytí. –
Leč darmo vyrvat vůli svou
chci z úzkých těchto mezí,
v nichž ducha žár a nadšení
jak ve žaláři vězí.
A darmo zvídám, zdali čas
v svém lůně skutky chová,
mně – kynou jenom o nich sny,
O Bože, jenom slova!