Má duše, okouzlený květ,
dob zpěvu zapomíná
a ve truchlivém soumraku
lupénky své rozpíná.
Nestříbří více luny svit
truchlivé její byty,
nebudí více rosy proud
v ní nové krásné city.
Nepěje více slavík jí
o krásném milování,
v němž k smrtelníkům nebohým
se nebes divy sklání.
A přec se žalu nepoddá,
ba hlučně se mu směje,
když k budoucnosti hledíc zří
národa velké děje.