Nedávno jsme tu teskně stáli,
k čerstvému hrobu skloněni,
a hledali jsme v šeré dáli
jen nadějí svých splnění.
Zas ubyla nám hvězda jasná,
z níž proudila se důvěra,
a pochována doba krásná,
kde s námi kráčel Klicpera!
I on se v době beznadějné
zmužile hlásil k národu
a ještě v stáří síly stejné
přinášel k slávy závodu;
on do hlubiny dávných věků
se nořil v svatém nadšení,
aby nám v skutcích našich reků
cíl našeho dal snažení.
On do života mocně sáhnul
a nalezl v něm mnohý lík,
po němž již nedočkavě práhnul
náš lid, zemdlený bojovník.
On žil – on trpěl, doufal s námi
a do hrobu vzal vědomí,
že naší slávy mladé chrámy
již žádná zloba nezlomí.
A jako jeho odkaz jásá
nad jeho hrobem mužná věst:
Jen setrvejme – a pak spása
musí se k nám, byť bleskem, snest!
Zde pochovejme žaly němé
a bázlivosť a sobectví,
a jako bojovníci jděme
i po mrtvolách k vítězství!