Jak rád poslouchám v lese teď
tajemné stromů šumy
a z luny svitů stříbrných
si spřádám krásné dumy.
Jak rád se k vodám nakloním
a hledám v pozdní chvíli
v nich dávných věků radosti
a dávných světů Víly.
Však raději naslouchám vždy
hlaholům času tejným,
tak divokým, tak zoufalým,
a přec zas přenadějným.
Však raději se nakloním
do dějů kvapné řeky
a hledám příští slávu v ní
a nové naše reky.