Divoké proudy života,
cit zvolna usmrcují
a z nejmilejších návyků
člověku pouta kují,
až sevřen, mučen víc a víc
se vyšších snah odříká
a svaté mládi nadšení
do ňader uzamyká – –
O, neblahé to cesty jsou,
po nichž svět ducha vleče,
až otupí, až přelomí
myšlenek jeho meče.
Ze všad jen zhouba vítá jej
úsměvem klamné spásy
a nejraděj a nejčastěj
jej hubí vzhledem krásy.